25. Velká Lečice - Mokrovraty

11.06.2016 17:00

SBOHEM A AMEN

 

Věřte, že pohřební řeč či nekrolog, obzvláště u někoho či něčeho na čem vám záleží, se tvoří jen velice těžko. A tak odpusťte v tomto komentáři trochu osobní zloby a především zklamání ze situace, ve které se lečický tým ocitl. Kdeže loňské sněhy jsou? Co se to stalo s mužstvem, které vloni bojovalo o příčky nejvyšší? To jsou otázky, které si dnes kladou všichni, kdo mají rádi sobotní odpoledne při fotbalu v Kocába Aréně. Nemá snad ani cenu více hodnotit blamáž v posledním domácím vystoupení proti Mokrovratům, kdy soupeř osmi hřebíky pevně přibil víko rakve Matějkova mužstva. A tak jen velmi stručně. V tomhle zápase o všechno potřebovali domácí podat stoprocentní výkon a zvítězit, aby mohli v posledním kole vůbec přemýšlet o naději na záchranu ve třetí třídě. Bylo by pravděpodobně nejjednodušší zlynčovat Pepu v brance, protože tomu bez debaty utkání rozhodně vůbec nevyšlo, ale ruku na srdce. Odvedli ostatní hráči na hřišti těch požadovaných sto procent? Výsledek hovoří za vše.

 

Skutečnost je sice taková, že toto střetnutí bezprostředně pravděpodobně rozhodlo o pádu fotbalu v Lečici do soutěže, kde se hraje třikrát před Vánocemi a dvakrát po Velikonocích, ale pravá příčina průšvihu je v celé totálně zpackané sezóně. Zaznívají sice hlasy, že si tým vybral štěstí v loňském ročníku, ale byla to opravdu jen otázka štěstí? Důvodů může být hned několik. Směšných pět bodů za podzimní část soutěže sice nějak zvedlo hochy od Kocáby k nadějnému začátku jara, ale po zisku šesti bodů ze tří zápasů přišel opět ten bohorovný pocit, že se jako nemůže nic stát. Přišla série zbytečných porážek, a čím víc se blížil konec soutěže, tím více bylo slyšet: „No co, nakonec máme Mokrovraty, ty uděláme a jsme v klidu.“ Neudělali.

 

Demokracie v mužstvu je možná pěkná věc, ale i v demokracii, jako na konci každého řetězce, musí být někdo, kdo má poslední slovo. V tomto případě to má být trenér. Ale bylo to tak za všech okolností? Občas ze šatny prosakovaly informace, že sestava či stanovení taktiky se stává předmětem široké diskuse. Dalším příkladem může být bodování hráčů. Je nešťastné, má-li hodnocení provádět někdo bezprostředně zainteresovaný na fungování týmu, protože tohle nikdy nedělá dobrotu. Dochází pak k situacím, že někdo je hodnocen skutečně za výkon na hrací ploše a někdo tak, aby se neurazil a příště vůbec na zápas přišel. Ke cti trenérům je totiž třeba přičíst to, že ono opravdu není jednoduché vést mužstvo, kde se hráči různě omlouvají, když se vůbec omlouvají, z vážných důvodů jako: „Hele, dneska musím hoblovat kurník a potom manželku, anebo zlomil jsem si nehet a musím na operaci.“ Nikdo se pak nemůže divit, že docházelo   k situacím, kdy musel nazout kopačky Jarda Zboženský st., aby se Matějka na lavičce sám nebál.

 

Samostatnou kapitolou je chlastání před zápasem. Jak k tomu přijdou ostatní, kteří mají hrát určité fáze zápasu v devíti či desíti, protože je někdo zmatlanej jako carskej důstojník a není schopnej se trefit do míče? Jak k tomu přijde například srdcař Pišta, který se táhne před svým ragbyovým zápasem z Prahy, aby měl kdo hrát a který by si ve svém věku pro úspěšný výsledek na hřišti nohy ušoupal a musí odjet nasranej z porážky, protože prostě někomu bylo jedno, jak to dopadne? Samozřejmě, život není jenom fotbal v Lečici a jsou výjimečné chvíle, kdy se to prostě musí chápat. Například nezapít přírůstek do rodiny by mělo být považováno za zločin spáchaný na dítěti a jsou i jiné daleko důležitější životní události, ale upřímně kolik jich v této sezóně bylo. 

 

Nu což stalo se a čas už se vrátit nedá. Vztek, zklamání a emoce opadnou a je třeba, aby se skutečně všichni zamysleli, kde je každého jednoho jeho podíl viny. Není však při tom zamýšlení nutné rvát si mezi sebou vlasy a pomalu snad likvidovat některá skoro celoživotní kamarádství. Teď už jen zbývá doufat v zázrak, že podúředníci všemocného boha Pelty nějakým administrativním zásahem dají lečickému fotbalu šanci na reparát. A když to nevyjde, pokorně sklonit hlavu a udělat všechno proto, aby vlnky v Kocábě mohly za rok šplouchat podstatně veseleji než je tomu nyní.        

 

SOKOL VELKÁ LEČICE – TJ  MOKROVRATY  4 : 8 (2 : 5)

  

Branky: 22. S. Hájek, 39. Jan Hořák z pok. kopu, 49. I. Tokaji, 60. K. Rada – 13., 20. a 31. F. Hausner, 6. a 89. O. Duben,  44. P. Diviš, 61. L. Korynta, 80. Z. Zoul

ŽK: 77. S. Hájek, 81. P. Štěpán – 14. P. Diviš, 55. M. Lichtenberg

ČK: 54. P. Diviš

Úvodní sestava: J. Hrbek  – Z. Houska (68. L. Váňa), J. Srp (68. P. Štěpán), S. Hájek, T. Víšek (46. J. Zboženský ml.)  –  Z. Zboženský (46. I. Tokaji), K. Rada, F. Dědina, M. Rákosník  –  Jan Hořák, J. Koc     

Trenéři:  Václav Dvořák, Jaroslav Zboženský st.    

Vedoucí týmu: Patricie Kopečková

Hlavní pořadatel: Jirka Hrbek

Střely celkem:  14:16 Střely na branku:  9:12 Rohové kopy:  4:7 Fauly:  16:23 Ofsajdy:  4:2 

Rozhodčí:  Souček

Diváci:  84     

 

Odehrálo se:  Kocába Aréna,  L.P.  11. 6. 2016

 SBOHEM A AMEN
 
 
 
Věřte, že pohřební řeč či nekrolog, obzvláště u někoho či něčeho na čem vám záleží, se tvoří jen velice těžko. A tak odpusťte v tomto komentáři trochu osobní zloby a především zklamání ze situace, ve které se lečický tým ocitl. Kdeže loňské sněhy jsou? Co se to stalo s mužstvem, které vloni bojovalo o příčky nejvyšší? To jsou otázky, které si dnes kladou všichni, kdo mají rádi sobotní odpoledne při fotbalu v Kocába Aréně. Nemá snad ani cenu více hodnotit blamáž v posledním domácím vystoupení proti Mokrovratům, kdy soupeř osmi hřebíky pevně přibyl víko rakve Matějkova mužstva. A tak jen velmi stručně. V tomhle zápase o všechno potřebovali domácí podat stoprocentní výkon a zvítězit, aby mohli v posledním kole vůbec přemýšlet o naději na záchranu ve třetí třídě. Bylo by pravděpodobně nejjednodušší zlynčovat Pepu v brance, protože tomu bez debaty utkání rozhodně vůbec nevyšlo, ale ruku na srdce. Odvedli ostatní hráči na hřišti těch požadovaných sto procent? Výsledek hovoří za vše. 
 
Skutečnost je sice taková, že toto střetnutí bezprostředně pravděpodobně rozhodlo o pádu fotbalu v Lečici do soutěže, kde se hraje třikrát před Vánocemi a dvakrát po Velikonocích, ale pravá příčina průšvihu je v celé totálně zpackané sezóně. Zaznívají sice hlasy, že si tým vybral štěstí v loňském ročníku, ale byla to opravdu jen otázka štěstí? Důvodů může být hned několik. Směšných pět bodů za podzimní část soutěže sice nějak zvedlo hochy od Kocáby k nadějnému začátku jara, ale po zisku šesti bodů ze tří zápasů přišel opět ten bohorovný pocit, že se jako nemůže nic stát. Přišla série zbytečných porážek, a čím víc se blížil konec soutěže, tím více bylo slyšet: „No co, nakonec máme Mokrovraty, ty uděláme a jsme v klidu.“ Neudělali. 
 
Demokracie v mužstvu je možná pěkná věc, ale i v demokracii, jako na konci každého řetězce, musí být někdo, kdo má poslední slovo. V tomto případě to má být trenér. Ale bylo to tak za všech okolností? Občas ze šatny prosakovaly informace, že sestava či stanovení taktiky se stává předmětem široké diskuse. Dalším příkladem může být bodování hráčů. Je nešťastné, má-li hodnocení provádět někdo bezprostředně zainteresovaný na fungování týmu, protože tohle nikdy nedělá dobrotu. Dochází pak k situacím, že někdo je hodnocen skutečně za výkon na hrací ploše a někdo tak, aby se neurazil a příště vůbec na zápas přišel. Ke cti trenérům je totiž třeba přičíst to, že ono opravdu není jednoduché vést mužstvo, kde se hráči různě omlouvají, když se vůbec omlouvají, z vážných důvodů jako: „Hele, dneska musím hoblovat kurník a potom manželku, anebo zlomil jsem si nehet a musím na operaci.“ Nikdo se pak nemůže divit, že docházelo   k situacím, kdy musel nazout kopačky Jarda Zboženský st., aby se Matějka na lavičce sám nebál. 
 
Samostatnou kapitolou je chlastání před zápasem. Jak k tomu přijdou ostatní, kteří mají hrát určité fáze zápasu v devíti či desíti, protože je někdo zmatlanej jako carskej důstojník a není schopnej se trefit do míče? Jak k tomu přijde například srdcař Pišta, který se táhne před svým ragbyovým zápasem z Prahy, aby měl kdo hrát a který by si ve svém věku pro úspěšný výsledek na hřišti nohy ušoupal a musí odjet nasranej z porážky, protože prostě někomu bylo jedno, jak to dopadne? Samozřejmě, život není jenom fotbal v Lečici a jsou výjimečné chvíle, kdy se to prostě musí chápat. Například nezapít přírůstek do rodiny by mělo být považováno za zločin spáchaný na dítěti a jsou i jiné daleko důležitější životní události, ale upřímně kolik jich v této sezóně bylo.  
 
Nu což stalo se a čas už se vrátit nedá. Vztek, zklamání a emoce opadnou a je třeba, aby se skutečně všichni zamysleli, kde je každého jednoho jeho podíl viny. Není však při tom zamýšlení nutné rvát si mezi sebou vlasy a pomalu snad likvidovat některá skoro celoživotní kamarádství. Teď už jen zbývá doufat v zázrak, že podúředníci všemocného boha Pelty nějakým administrativním zásahem dají lečickému fotbalu šanci na reparát. A když to nevyjde, pokorně sklonit hlavu a udělat všechno proto, aby vlnky v Kocábě mohly za rok šplouchat podstatně veseleji než je tomu nyní.        
 
  
 
SOKOL VELKÁ LEČICE – TJ  MOKROVRATY  4 : 8 (2 : 5)
 
 
Branky: 22. S. Hájek, 39. Jan Hořák z pok. kopu, 49. I. Tokaji, 60. K. Rada – 13., 20. a 31. F. Hausner, 6. a 89. O. Duben,  44. P. Diviš, 61. L. Korynta, 80. Z. Zoul
ŽK: 77. S. Hájek, 81. P. Štěpán – 14. P. Diviš, 55. M. Lichtenberg
ČK: 54. P. Diviš
Úvodní sestava: J. Hrbek  – Z. Houska (68. L. Váňa), J. Srp (68. P. Štěpán), S. Hájek, T. Víšek (46. J. Zboženský ml.)  –  Z. Zboženský (46. I. Tokaji), K. Rada, F. Dědina, M. Rákosník  –  Jan Hořák, J. Koc     
Trenéři:  Václav Dvořák, Jaroslav Zboženský st.    
Vedoucí týmu: Patricie Kopečková
Hlavní pořadatel: Jirka Hrbek
Střely celkem:  14:16 Střely na branku:  9:12 Rohové kopy:  4:7 Fauly:  16:23 Ofsajdy:  4:2  
Rozhodčí:  Souček
Diváci:  84     
 
Odehrálo se:  Kocába Aréna,  L.P.  11. 6. 2016
 
Zpět